Poté, co Pavel Kosatík vloni v Mladé Frontě vydal knihu Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života, přichází letos totéž nakladatelství s titulem Česká inteligence. Od Jaroslava Golla po Magora, který tvoří k předešlé jakýsi pandán. Cílem prý bylo „přiblížit významné Čechy, kteří získali společenský vliv, ačkoli nedisponovali politickou mocí. Nesloužily jim stranické aparáty, nasazovali sebe sama. Podle mínění autora takových lidí u nás nikdy nebylo tak málo jako dnes – a je otázka, jak společnost do tohoto stavu dospěla, jak krok za krokem tak hluboko sestoupila“.

Jedenašedesát portrétů českých intelektuálů dvacátého století vycházelo od dubna 2009 do července 2010 na pokračování v týdeníku Respekt, proto knihu na letošním knižním veletrhu autor prezentoval společně s šéfredaktorem časopisu E. Taberym. Během prezentace knihy padaly i předvídatelné dotazy, jako proč se do knihy nedostal třeba Jan Keller (podle Kosatíka v jeho knihách příliš převažuje ideologie) a V. Bělohradský – toho by tam prý autor zařadil, kdyby kniha vznikala v 90. letech. Mnozí jiní v ní budou postrádat třeba kardinála Františka Tomáška, Z. Neubauera, Tomáše Halíka (to je můj případ, hlavně proto, že by mne zaujímalo, jak by Kosatík popsal právě jeho) nebo E. Beneše. Posledně jmenovanému ale autor věnoval – asi právem dost nelichotivý – portrét v zmiňované knize Čeští demokraté. 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Esej o T. G. Masarykovi, Karlu Čapkovi, E. Rádlovi, J. Patočkovi, F. Peroutkovi nebo V. Havlovi si oproti tomu čtenář v Kosatíkově podání může přečíst hned dvakrát, protože tito „vyvolení“ jsou zastoupeni v obou knihách. Třeba v případě Havla mnohem příznivěji vyznívá zhodnocení jeho vlivu v novější knize. Jestliže jeho starší text o Havlovi-politikovi končí konstatováním, že od roku 1996 se Havel stává nedůtklivým a „stahuje se do pozice člověka nárokujícího, aby mu dějiny daly za pravdu“, v textu novějším konstatuje smířlivěji: „není divu, že Havel propadl svému hvězdnému kultu“, a zdůrazňuje Havlovy dlouhodobé zásluhy: „Před Havlem se Češi čtyřicet let svých mocných báli. Dnes je něco podobného nemyslitelné… Změnil to Havel a z nové pozice neslevil, ani když se ukázalo, že mnoho nových svobodných lidí vztah k němu neumí pojmout jinak než s podivně radostným slovním despektem“ – ptát se ovšem můžeme, jestli český postoj k vrchnosti není spíše dlouhodobě předurčen „plebejským“ původem většiny příslušníků českého národa, Švejk byl přece napsán dlouho před tím, než se Havel stihl narodit.

V podstatnějším smyslu ovšem Kosatík navazuje na jinou svoji předchozí knihu: České snění. Při popisování různých iluzí, jimž v Češi propadali, vystupují aktéři jako F. Mareš, A. Pražák a zvláště Z. Nejedlý, jimž nyní věnuje samostatné kapitoly. A jestliže ve své knize Sám proti zlu: Život Přemysla Pittra (1895–1976) Kosatík citlivě referuje o tom, že se Pitter během skoro celého svého života, „naplněného podivuhodnými činy“, řídil „Božím hlasem zprostředkovaným médiem“, i v současné knize se snaží analyzovat, či lépe řečeno naznačit náboženský rozměr daných osobností, či registruje jeho nepřítomnost, jako v případě E. Bondyho. Ten podle Kosatíka skoro celý svůj život deklaroval svůj ateismus a  prohlašoval, že zodpovědnost za život je stejná, až už Bůh je, či není. „Ale kdyby samo myšlení bylo tak postačující, k čemu ty rohypnoly?“, dodává k tomu autor sugestivně.

Právě na to, nakolik byl rozum u daného intelektuála integrován do celku jeho psychiky, či nakolik byl izolován, nakolik dokázal daný člověk ze svého abstraktního světa přecházet ke světu každodenní skutečnosti, klade Kosatík vůbec prvořadý důraz. Kupříkladu u I. Svitáka po surrealistické periodě zmizelo prý z jeho úvah lidské nevědomí, „člověk má jen rozum, pak už nic“. Naopak F. Mareš údajně příliš zdůrazňoval cit: když ovšem někdo řekl s Marešem „já cítím“, byla shoda s ostatními obtížná, protože „každé takové sdělení vězelo v kazajce subjektivity“. V tomto smyslu ale musím označit jako velmi subjektivní a svým způsobem i nespravedlivou kritiku, kterou Kosatík vyslovuje na adresu Karla Čapka: podle něj byly u Čapka „vševládné emoce zameteny pod koberec a na jejich místo byly vyzdviženy spolehlivé, protože krotké ctnosti každodenního života… Jenomže emoce poháněly nejen Hitlery a Leniny, ale i jejich odpůrce, kteří pokud chtěli mít úspěch, museli si často počínat obdobně zuřivě“. Kosatík vynáší ortel, že „Čapek kromě negativních emocí zrušil emoce se vším všudy“. Zbyl mu tak prý jen rozšafný pan Povondra, u něhož sice „nehrozilo, že by kdy někomu ublížil – ale paradoxně, právě tím odpreparováním zlých možností vlastní povahy přestal být člověkem“. To jsou obvinění asi tak stejně podložená, jako když F. X. Šalda (v Kosatíkově knize také zastoupený) naopak tvrdil, že Čapek „nevěří dost v myšlenku“. Reagoval tak na Čapkův text O duchu demokracie, ve kterém Čapek kritizoval to, že se demokracie vyhýbá symbolům a obřadům, že jsou o státním svátku lidé nabádáni, aby přemýšleli o demokracii, a ne k tomu, „abychom smekli, nebo abychom se vzali za ruce; nic nesdružuje lidi tak jako symbol; nic je neizoluje tak jako přemýšlení“. Kosatíkova slova by se podle mne více hodila třeba na E. Rádla, jehož polemiky s iracionalismem nacistů byly skutečně přehnaně a příliš suše racionalistické (Rádla v knize Kosatík také má). Čapek ovšem podle mne sílu emocí (i nevědomí) znal a několikrát i působivě ztvárnil, uvědomoval si i význam pozitivně chápaných „předsudků, které jsou stejně užitečné a dobré jako kterékoli jiné poznání“. Třeba v jeho detektivních povídkách ostatně nejsou hlavními záhadami ani tak zločiny, jako spíše samotná lidská psychika a její hlubiny – a ne náhodou kdysi Tomáš Halík proslovil celou přednášku o tom, jak mnoho u Čapka můžeme najít z myšlenek C. G. Junga.

Junga v knize ovšem nenajdeme, zato se autor vymezuje proti P. Johnsonovi a jeho slavné knize Intelektuálové. Pokud podle Johnsona nelze levicovým intelektuálům věřit, protože jejich názory byly v rozporu s jejich soukromým životem, pak na to Kosatík namítá, že je to unfair, protože ti pravicoví na tom nebyli o nic lépe, jenže těmi se anglický historik nezabýval. Mám ovšem dojem, že i u Kosatíka jako by – řekněme – nelevicoví intelektuálové dopadali o něco lépe než ti levicoví: obecně podle něj „profese levicového intelektuála je pro veřejnost svůdnější než u jeho kolegů zprava, ti často prosazují věci obtížné k pochopení“. Kupříkladu u J. Fučíka Kosatík drsně poznamenává, že byl „hlasem strany, ne sebe sama“, a „kdo chtěl vědět, o čem bude Fučík druhého dne psát, tomu stačilo prolistovat si poslední usnesení ÚV strany“. A když po útoku nacistů na Sovětský svaz vyzýval k boji, při chvíli zatýkání gestapem prý „svému volání po činu sám Fučík nakonec nedostál. Nedodržel příkaz nepadnout do rukou gestapa, nevyužil při zatýkání momentu překvapení, revolvery schoval do postele a vydal se bez boje gestapu." Podle Kosatíka tak Fučík „činy svá slova nedohnal“, což je ovšem příkré hodnocení, jehož bych se já osobně neodvážil. Naopak až překvapivě (a snad i přehnaně) pozitivní je portrét Karla VI. Schwarzenberga, a i když v knize další šlechtice nenajdeme, u právníka F. Weyra autor alespoň vysoce oceňuje to, co může druhým sdělit jenom člověk, který se do „úspěchu“ už narodil, a Jiří Kolář sice neměl takové štěstí ohledně původu, ale „přeskočil několik vývojových etap a z plebejce se stal rovnou aristokratem“. Každopádně je Kosatík, stejně jako Johnson, citlivý na sebestřednost intelektuálů, kterou s pobavením karikuje, a naopak vysoce oceňuje sílu osobnosti, která se projevuje v jejím sebepotlačení, jako u F. Šusty: z většiny jeho knih se podle Kosatíka člověk nedozví, koho volí či s kým ze svých současníků sympatizuje a s kým ne, ne že by přitom neměl vlastní, dobře zdůvodněný názor, ale pro dané téma nebyl pro Šustu důležitý (na druhé straně ale jinde o historickém poznání konstatuje, že „mnohé nelze vyjádřit jinak než subjektivně. Kromě nenapadnutelných zjištění typu 1 + 1 = 2 imponují také ta, kde autor říká: Nemohl jsem jinak“).

Jedním z nejcitovanějších autorů v celé knize je Václav Černý a jeho Paměti. Kdyby se podle Kosatíka u nás „za páteř literárního vývoje místo románu a lyriky pokládala esejistika, tvořily by tyto paměti základní, kanonický text, od něhož by se odvíjela celková, nejen historická, ale i estetická pravda o české kultuře ve 20. století“. S většinou Černého soudů autor víceméně souhlasí, i když se je pak snaží rozvíjet či hledat skryté příčiny. Tak nepolemizuje s Černého odsouzením J. Mukařovského, snaží se však dokázat, že Mukařovského selhání tváří v tvář komunismu hluboce souviselo se samotným strukturalismem: Mukařovský se prý v něm „uzavřel do světa abstraktních pravidel, v němž člověk hraje jen bezvýznamnou roli a z něhož jsou vyloučena etická pravidla“.

Esejistický styl a konstantně nevelký rozsah každé z kapitol autora v této knize nutil k úspornému, zkratkovitému, nebo snad až příliš patetickému vyjadřování („Magorův život ukazoval, kudy vede od těchto vnějších forem nejkratší cesta k podstatě. K vnitřní pravdě lidského osudu, která leží hluboko pod morálkou“). Některá tvrzení jaksi stojí na vodě, protože nejsou dostatečně vyargumentována, třeba o tom, že dříve bylo standardním životním pocitem, že „každý je zodpovědný za celý svět a vinný všemi jeho vinami“ – i když mohou být zároveň podnětná a stát za další úvahu. Každopádně snad Kosatíkova kniha pomůže vrátit některé pozapomenuté osobnosti do obecného povědomí české veřejnosti a případně i vzbudit debatu o hledání nenáboženské spirituality a možnosti života bez náboženské víry. A samozřejmě i o odpovědnosti intelektuálů a jejich vlivu na obecný běh věcí.